Černé povídky

Ocitnul jsem se v podivuhodném městě v docela ve velkém stádiu rozkladu. Město se rozpadalo a samotná řeka vedoucí skrz město dělí město na dvě nesmiřitelně rozpadlé části. Byl jsem na straně řeky ve které nebylo již živáčka. Rozpadlé domy, ba celé ulice postapokalyptického města. Na břehu řeky bylo vidět, že přes řeku na druhé straně je docela hodně živo, hodně se už opravovaly domy a elektrické světlo také svítilo. Bohužel jsem se ocitl v té špatné části. Díval jsem se ze svého břehu a pozoroval tři mosty podivně zhroucené se svými ocelovými konstrukcemi do nitra řeky. Celému okolí vládla nepříjemná mrazivá zima plná sněhu a ostrého mrazivého větru. Závan temné studené zimy se mi zarýval do těla. Jeden z mostů se jakoby zhroutil do sebe, druhý z mostů se rozpadl kompletně a na řekou pochmurně vládly jedom staré pilíře mostu. Třetí most se podivně zkroutil nad řekou a tak sice stál, ne celý, ale jako těžký skelet se kroutil nad řekou. Jedinou spojnicí vedoucí na druhý břeh byl most pro pěší, který dříve sloužil asi jenom pro turisty. číst dál

Otevírám oči do krásného dne a přemýšlím zda musím do práce, nebo ne. Je sobota a já nemám žádnou akci a tak můžu ještě ležet. Rodinka ve vedlejším bytě spí a nedělá ještě ranní rachot a kolem mne je zvláštní ticho. Vzpomněl jsem si na Den Trifidů a na zvláštní ticho na konci civilizace, které popisuje hlavní hrdina. Už z těch knížek asi blbnu a leze mi to na mozek. Samá scifí a cyberpunk, samej film a počítač. číst dál

Kdo mi ťuká na dveře, kdo mně budí večer, zrovna když se chystám nabrat sílu do zítřejšího pracovního dne? S hlubokým povzdechem jsem se blížil ke dveřím, přivítat neočekávanou návštěvu. Vykoukl jsem přes dveře a kukátkem spatřil podivnou postavu s kosou v ruce. Otevřel jsem dveře a za nimi stála Ona. "Dobrý večer copak si přejete? Ale, vždyť víš proč jsem přišla, na to snad máš dost rozumu a sečtělý jsi taky dost. Tak se konečně podívej." A já se podíval a bylo mi to jasné, Smrtka se usmívala, hezky jsem ji pozval dál a už jsem pomalu přijímal myšlenku, že holt se dalšího rána už nedožiji. "Tak hele mladíku, dneska ne, dneska nemám chuť pracovat a můj šéf mi dal volno. Jen jsem přišla ti říct, že máš posledních 24 hodin na dožití a urovnání všeho. Prostě zejtra večer se tu zase objevím a půjdeme. Takže si to užij!" Chtěl jsem ještě něco říct ale ta hezká zubatá mladá holka se na mně usmála a jen se změnila v obláček dýmu. číst dál

Tak kam Vlku letos pojedeme? Kam to plánuješ?" zeptal se Ernesto a měl na tváři úsměv. "Letos vyrážíme na Lipno a Šumavu" odpověděl jsem. Ale hlavou se mi proháněli jiné myšlenky o kterých neměl nikdo vědět. Hlad, už zase je tu ten hlad, už třicet let jsem nejed a teď se musím najíst, zase jídlo, při pohledu na Vás drobečci dostávám chuť na mladý maso. Tvař se jak chceš, nahoď si třeba úsměv dvacet, ale Tebe taky sním, mám čím dál větší chuť na Vás drobečci. "Se ňák směješ Vlku, copak nám na tom wandru chystáš, Ty náš vůdče skautíků". Ernesto se stále usmíval a pak si všiml, že slintám. "Něco Ti kape, Vlku" číst dál

Mělo mě to to napadnout už v tom blbým autobusu. Hnusná past a moji nadřízení na to skočili a poslali mně do boje s Yakuzou marně. V autobuse byla bomba, která měla zabít nejen "náš objekt zájmu" již vlastně mrtvého agenta Shirikana, ale vlastně všechny svědky. Byl jsem jen pěšákem na šachovnici šílené hry. Stal jsem se obětovanou figurkou ve hře boje dvou mafiánským bosů v Karisharu.Stál jsem na straně Sheridana, který bojoval proti Yakuze a Di-Hanohově korporaci. Shirikana jsem pronásledoval až na okraj Karisharu až do venkovsko, městské rozpadající krajiny, neustále měnil dopravní prostředky, ale můj výcvik stačil. A poté nastal výbuch autobusu. Příšerný řev obětí v autobuse, příšerná rána když autobus narazil do zdí nejbližšího domu. Budova staré pošty nevydržela a autobus se rozhořel jasným plamenem, snad pomohla náhoda, snad pomohla moje "škola života", ale rychle jsem vyskočil ven. Bunda mi trochu hořela a tak jsem se jí rychle zbavil. Byl jsem naštvanej, že jsem si nevšimnul tý vodložený tašky mnohem dřív. Rychle pryč od hořícího autobusu a hořícího domu, ohlédnul jsem se zpět a teprve teď mi došlo jaký je skutečný rozsah škod. Hořely asi tři domy kolem nehody, takže se "svědky" se opravdu nepočítalo. číst dál

Jest s podivem, že smrt, ta nechutná smrt přináší určitou naději. Jsem dítětem noci, plně probuzený ve svitu Měsíce. Den je noc a noc je den. Ve svitu Měsíce, snad probudím svoji noční duši. číst dál

Mám rád každé ráno, i to šíleně uspěchané. Každé ráno mi slunce svítí do mého pokoje a tak mám možnost se skutečně hřejivě probudit. Když Vám při tomto probuzení ještě někdo hřejivě dá lidskou tlapku na ramena, je probuzení ještě lepší. Jenže dnešní den byla změna, budík zaspal a zdá se definitivně. Chcípnul, rozbil se a zkrátka ranní probuzení bylo šokem. Šok když zjistíte, že budík nebudí, tak první myšlenka je zabít budík. Rychle jsem vstal a oblíknul se, Janince jsem rychle lípnul pusu a ona jen mžouravě zabroukala: "Vašku drž se." číst dál

Doktore, tak já Vám to řeknu všechno. Ten osudný den nelze zapomenout, musel bych se zbláznit kdybych ho zapomněl.To ráno jsem zašel do místního krámku zakoupit noviny. Vlastně jsem pro ty inzertní noviny zašel dvakrát.Rozespalý jsem se procházel po bytě a hledal pramen živé vody na osvěžení, byt se stává ráno při rozespalosti nepříjemným místem k žití a to ještě jsem byl po skoro probdělé noci takového podivného polospánku, kde mě trhali vlci v horách na kusy. Hledal jsem brejle, zakopnul jsem o židli a ještě si stoupnul patou na blbej cvoček. Po chvíli jsem došel k zrcadlu doktore a tady to začalo. Nejdříve jsem stál u zrcadla a díval jsem se na svůj obličej svobodného univerzitního studenta zarostlého dle pravého intelektuálského vzoru.Tak jsem se osvěžil, umyl si lidově hubu a kouknul se ještě jednou do zrcadla a pořádně. No zkrátka mi to nedalo a musel jsem se oholit abych nestrašil báby v ulicích a neodháněl krásný mladý holky. číst dál

Já vím asi to bude divný, ale sedím si pod tím košatým rozkvetlým stromem a čekám na své kamarády. Co je na tom divného, že nějakej moula čeká na své kamarády? Jenže já sedím na hřbitově a čekám na své kamarády, na Lojzíka Škrhlu bez ruky, na Edu Drhlenu s vyhnilýma zubama plnýma červů, na Ignáce Špůrina s ohlodanou nohou od krys a další kamarády z mrtvé čtvrti. Jsem sice živý, nebo spíše živý mrtvý, ne zombie fakt ne, i když moje kruhy pod vokama modrýma jako perličky na dně čučí zpod blonďaté čupřiny hezky ven. Mám kruhy pod vokama, blbej úsměv, na sobě starej vošoupanej kabát a čekám na kamarády.Ty vole to je fakt hezkej hřbitov a já porád blbě čumím na hodinky a vyhlížím noc, mám sebou flašku rumu na grogíček, ale zase si dám sám, páč klukům vždycky proteče rum skrze jejich děravou hlavu nebo krk. A stejně si daj rádi. Jsou taková vopuštěná menšina. Kdopak navštěvuje po nocích strašidla a starý vybledlý kostitřase a zombíky a vůbec všechny ty chudáky co zůstali viset mezi naším a oním světem? Tož aspoň teda já a začalo to nenápadně. číst dál