Otevírám oči do krásného dne a přemýšlím zda musím do práce, nebo ne. Je sobota a já nemám žádnou akci a tak můžu ještě ležet. Rodinka ve vedlejším bytě spí a nedělá ještě ranní rachot a kolem mne je zvláštní ticho. Vzpomněl jsem si na Den Trifidů a na zvláštní ticho na konci civilizace, které popisuje hlavní hrdina. Už z těch knížek asi blbnu a leze mi to na mozek. Samá scifí a cyberpunk, samej film a počítač.
Myslí ale náhle probíhá jeden obraz za druhým, jedna těžká myšlenka za druhou, mysl není schopna pochopit tu neodvratnou vlnu myšlenek valící se na jednoho člověka. Jako kdyby mojí myslí najednou putovalo rozbouřené moře lidských myšlenek a já marně před nimi utíkám. Nekonečně minutu za minutou se šíleně potím a moji mysl zaplavují obrazy utrpení a absolutní prázdnoty. Jako bych se stal přijímačem nekonečně velké sítě lidského vědomí. Potím se, strašně se potím a nemám sílu vstát. Slyším lidské hlasy, jak se spolu loučí celé rodiny a slyším lidské srdce, které pomalu dokmitává. Co se to děje, neovládám se. Jednu tisícinu vteřiny cítím a vidím atomovou bombu vybuchující na zelené louce u nádherného města a vzápětí stojím uprostřed zelené louky na venkově a vidím dvě stě metrů vysokou stěnu z vody, která se na mně řítí a já nemám čas utéct. Jedna katastrofa za druhou víří v mé divoké mysli. Já nejsem já, ale stal jsem se podivným uzlem myšlenek. Cítím najednou bolest i radost, utrpení i zkázu posledních myšlenek miliónů lidí.
A náhle příval jak rychle přišel, ustává. Dívám se na budík a vidím, že je asi jedna hodina odpoledne. Jenže před chvílí byla osmá hodina ráno. Co se to děje? Vstávám a na čele mám hodně potu. Automaticky než se začnu oblékat pouštím jako pravidelně počítač a hledám cestu k co nejrychlejšímu oblékání. Podivné ticho nepřestalo, počítač taky neběží a tak se snažím zapudit myšlenky na neodvratnou vizi. Co když jsem promeškal konec světa? V televizi nic včera nehlásili. Internet nefunguje, ale něco je jinak, stejně jako comp se nerozkmitává svojí krásnou větrákovou hudbou. Pomalu se s obavou sunu k balkónu v mém panelákovém staromládeneckém bytě. Mysl není schopna vysvětlit ten šok. Z balkonu mého bytu hledím na moře kolem mne, na skutečné moře kolem mne dosahující až k šestému patru mého paneláku. Co se to děje? Že by přece jenom přišel konec světa, teď už chápu, že jsem neslyšel hluk ulice, že jsem neslyšel hluk těžce zkoušeného panelového sídliště. Místo toho čumím na moře okolo mého domu a nechápu. Moře ulici dokonale pohltilo a já se dívám na ostrůvky panelových domů v okolí. Co se stalo? Že bych prospal konec světa, proč to sakra nebylo v televizi, proč mi sakra nikdo nic neřekl, proč mně nic nevzbudilo. Sakra proč jsem si včera nacpal do uší špunty? Jsem snad blázen? Znovu se dívám na hladinu a pronáším s připravenou sklenkou chlazeného Březňáka slavnostní přípitek na konec světa." Dámy a pánové, v televizi to včera nebylo, že dnešní den už nenastane. Dámy a pánové, slavnostně oznamuji, že dnešní den je dnem konečné zkázy lidstva. Dámy a pánové a nyní prosím Vaše otázky." Blbnu, protože sedím na balkoně svého bytu a čumím na moře, uprostřed střední Evropy se vlní moře a z vody sem tam vystupují skalnaté ostrovy Českého středohoří. Dívám se kolem sebe a nechápu jak reagovat. Kde sou ty přípravy na konec světa, které každý cyberpunker spřádá ve své elektronické mysli. Jdu do ledničky pro další pivo a vytahuji i všechno doposud zachovalé jídlo z tekoucí lednice. Josefe, Josefe jak je možné propásnout konec světa a čumět na moře s panelákového bytu? Asi jsem promeškal konec světa, protože v televizi nic nebylo a já jsem spal.
2010 ©