Mělo mě to to napadnout už v tom blbým autobusu. Hnusná past a moji nadřízení na to skočili a poslali mně do boje s Yakuzou marně. V autobuse byla bomba, která měla zabít nejen "náš objekt zájmu" již vlastně mrtvého agenta Shirikana, ale vlastně všechny svědky. Byl jsem jen pěšákem na šachovnici šílené hry. Stal jsem se obětovanou figurkou ve hře boje dvou mafiánským bosů v Karisharu.Stál jsem na straně Sheridana, který bojoval proti Yakuze a Di-Hanohově korporaci. Shirikana jsem pronásledoval až na okraj Karisharu až do venkovsko, městské rozpadající krajiny, neustále měnil dopravní prostředky, ale můj výcvik stačil. A poté nastal výbuch autobusu. Příšerný řev obětí v autobuse, příšerná rána když autobus narazil do zdí nejbližšího domu. Budova staré pošty nevydržela a autobus se rozhořel jasným plamenem, snad pomohla náhoda, snad pomohla moje "škola života", ale rychle jsem vyskočil ven. Bunda mi trochu hořela a tak jsem se jí rychle zbavil. Byl jsem naštvanej, že jsem si nevšimnul tý vodložený tašky mnohem dřív. Rychle pryč od hořícího autobusu a hořícího domu, ohlédnul jsem se zpět a teprve teď mi došlo jaký je skutečný rozsah škod. Hořely asi tři domy kolem nehody, takže se "svědky" se opravdu nepočítalo.
Je to v hajzlu a já bych do toho kopnul. Brzy se začali sjíždět hasičouni a k mé nelibosti také Yakuzové na motorkách a v autech. Do háje, Jordane, prostě zdrhej ať si Tě nevšimnou, zdrhej jako kdybys měl koudel u prdele. Přidej, nečum na ten požár, hejbni se, nebo tě sundaj jako kus hadru. Neodbytná myšlenka o pronásledování se mi vrývá do hlavy. Rychle se snažím zahnout do venkovské čtvrti mezi domy, snad si mě nevšimli, snad mám do háje trochu blbýho štěstí. Doprdele práce, nemám.
Jeden motorkář si mně asi všim. Běžím za další roh, jenže si mně fakt všimli. Ocitám se mezi zarostlými rozpadajícími domy a zahradami. "Ten hajzl Jordan přežil, zabijte ho" zní řev do vysílačky od "šéfova" auta Yakuzů. Zdrhám, běžím o život, proběhnu kolem mnoha prázdných zarostlých baráků, proběhnu několik ulic mezi domy a bývalými zahradami snobáků a snažím se najít místo ke schování. Nohy mě bolej, ale běžím co se dá. Nohy těžknou v tu nejhorší chvíli. Nakonec nacházím zahradu s polorozpadlým domem. Rychle se snažím zalízt do domu, do hajzlu snad si mně nevšimli.
Snad, pořád se zpolíhám na snad, budu bojovat, nedám se, nejsem hadr se kterým může někdo zametat. Jo, Jordane nejseš akční hrdina, de Ti tvrdě vo kejhák. Ti smradi mně, ale našli, zdá se že svoji dávku štěstí jsem vyčerpal výbuchem v autobusu. Pistol mám nataženou a držím ji oběma rukama a čekám, v tom mizerným domě se schovávám do druhé místnosti a pěkně za roh. Starej plesnivej dům nemůže být přece mým koncem. Cítím je a slyším je, motorky řvou svým hlasem a já čekám, čekám v tom domě a nemám kam jít, nemůžu nic dělat, snad mě minou. Jsou tady, už je slyším. Sjíždějí se ze všech stran, snažím se zalízt dozadu až za starej dřevěnej stůl. A pak nepříjemná akce, dveře se rozlítnou a Ti smradi jsou všude, dva po mně pálí a já po nich, jednoho sejmu, ale druhý sejme mě. Jedna kulka za druhou se zarývá do mýho těla a já ryju držkou po podlaze. Yakuzové do mě pálej jednu střelu za druhou a když už dodejchávám, kopou do mě svejma hnusnejma vokovanejma botama.
Život mi z těla uniká, ale mně to nedá. Já nebudu umírat, nežiju pro umírání, už mě neserte. Nemůžu chcípnout jako nějaká krysa na podlaze. Smrt si nezaslouží poklonu, nebudu se plazit. Mám dost umírání, nebudu jen tak chcípat, prostě ne. Smrt musí chcípnout a ne já. Najednou cítím uvnitř těla napětí, cítím modré světlo zaplavující moje vnitřnosti, mé smysly ožívají a soustředím se znovu na okolí, nejsem smrad co tady bude ležet, prostě se zvednu a ty jejich japonský palice to nevydejchaj. Podivná proměna zasáhla můj život, jsem nemrtvý bojovník. Zvedám se ze špinavé podlahy, ve starém zplesnivělém domě.
Zvedám se a dívám se šílenýma očima na Ty ksichty kolem, rychle vyskakuji a prvnímu lámu vaz jako když se láme špejle. Jsem živý a živější než kdy předtím, nevím jak ani proč, ale smrt, ta zasraná smrt mně prostě nechce. Yakuzové čumějí a berou zbraně do rukou, než pochopí další tři co se děje, trhám jednomu z nich hlavu a zahazuji ji k zemi. Jsem zabiják, nesmrtelný zabiják s šílenýma červenýma očima. Hoši do mně stále pálej jednu kulku za druhou a mě to netočí. Mám šílený pohled v očích a každá kulka která mě zasahuje mi dodává novou sílu, střílím jim do ksichtu a líbí se mi hlavy trhané na kousky. Po chvíli zjišťuji, že jsem v domě sám, jen jedna hlava se válí kousek kolem mě. Jakoby mě posedlo vražedné šílenství z počítačových her a já mám radost s přežití. Před domem jsou další tři, jednoho zabíjím kulkou do palice, zrzavá šikmooká palice se řítí k zemi. Ti dva přičumující do mě pálí a já jdu stále k nim. Salva kulek mně nezabíjí a mě to přijde směšné, vidím jejich šílený strach. Nikdo nesmí přežít, jenom já musím, není na výběr. V dešti kulek se blížím přímo k nim a oni nestačí nabíjet, brzy se válejí na zemi s kulkou v hrudi a utrženou rukou. Ne nejsou mrtví, jen tak trochu polomrtvě šílení.
Můj strašný výraz v očích boří jejich realitu, už se nebojím, smrt si nějak spletla pořadí a já už jsem sakra jednou mrtvej, podruhé už to fakt nejde. Jdu k bráně staré zahrady, po neušlapané cestě a pak mě zasáhne příval kulek s kulometu. Směju se a dívám se jak se kulky odrážejí od mého těla a už se s tím smiřuju. Je mi fajn a brzy vidím zdroj problému, samotný Di-Hanoh drží v ruce kulomet a pálí směrem na mě. "Ty šmejde mě kulky nic neudělaj" řvu na něj a směju se, dojdu až k němu a on dostává šílený výraz do tváře, snaží se mně zastavit, v jeho blízkosti je ještě jeho sekretářka Marani a on zbaběle ji hází přede mě a pálí. Kulky ji trhají tělo a to už jsem u něj. Obracím mu zbraň a teď směřuje na jeho tělo. Po chvíli padá k zemi a ta chvíle mu musí připadat jako věčnost, tohle už asi nevydejchá. Procházím bránou a za mnou zůstavá mrtvý dům, plněný nádivkou lidských těl a šílených výkřiků, vyjící pes odvedle narušuje ranní probuzení bohaté čtvrti. Mně jeho zoufalé vytí nevadí, nasedám do auta a jedu do Kisharu. Kishar je megapole kde žije asi sto miliónu lidí, tam se schovám. Nemusím se bát, musím přijít na to proč žiju a proč mě smrt zahodila, ne že by mi to vadilo. Až budu mít chuť si zastřílet bude Kishar snad připraven.
2010 ©