Jest s podivem, že smrt, ta nechutná smrt přináší určitou naději. Jsem dítětem noci, plně probuzený ve svitu Měsíce. Den je noc a noc je den. Ve svitu Měsíce, snad probudím svoji noční duši.
Není podstatné zda noc či den vládne, den nebo noc jest pozadím pro příběh mé nesmrtelné duše. Žiji svojí nemocí, nemocí na níž nikdo nenašel doposud lék. Noční čas probouzí moji nemoc, dává jí sílu k životu. Ne, nehledám lék, proč bych ho měl taky hledat? Vy ho také nehledejte, Vy kdo čtete můj příběh, neutíkejte pryč od něj, je to také možná Váš příběh. Jsem plně probuzený. Skutečná do hlubin lidského nitra spalující žízeň, neuhasitelná žádnou tekutinou vyrobenou lidskýma rukama, nebo načerpanou z bohatství Země. Mám také hlad, je úplně jiný, není běžným lidským hladem, žádné lidské jídlo jej nemůže naplnit, je to hlad jenž je živen z touhy lovce. Pro lidské bytosti je tento hlad nepředstavitelný, zasahuje hluboko do nejtemnější třinácté komnaty černé duše. Žízeň a hlad jsou proto nejsilnější pocity mojí existence, pocity tak intenzivní, tak těžko vysvětlitelné, tak zpochybňující vše lidské, pocity jenž mohou být naplněny jen jedním jediným způsobem. Není možné tento pocit setřást, není možné se žízně ani hladu zbavit. Nikdo z lidí nemůže pochopit vnitřní touhu po ukojení skutečného hladu a po nenasytné žízni spalující mé nitro.
Je to osud, žít mezi lidmi, ale nebýt jeden z nich. Lidská existence je mi cizí, jsem zdánlivou součástí své vlastní noční můry, jíž je pro mě lidská existence, lidské prokletí, stávám se součástí divného skrytého světa. Kdysi jsem myslel, že jsem člověk, zkoumal jsem hranice svého lidství, hledal jsem nejzazší hranici svého života, hledal jsem až do krajních mezí. Po čase vše co stojí za námahu je vyčerpáno, zkušenost lidství je pomíjivá. Svět člověka je opakováním zaběhnutých ritů, nic nového nemůže do svého lidského světa pojmout, vše je jen opakováním starých zkušeností. Můžete se v tomto lidském bytí zabydlet, pokud jste lidmi, zdědíte zkušenosti, jenže jak sdělují staré mýty, mezi lidmi žijí skuteční Jiní. Je těžké si to přiznat, narodíte se mezi lidmi, narodíte se do jejich houfu, snažíte se žít s lidmi, je to však beznadějné. Malicherné starosti, falešná morálka, boje o pravou víru, světlý den a tmavá noc. Nechci se přetvařovat, když jsem se probudil, pochopil jsem, těžko se o tom mluví, jak někomu říct, že moje lidské časy pominuly?
Na první pohled jsem jako oni, sdílím s nimi některé zkušenosti, starosti, pracovní zápal, podivnou směs rutinních zvyků a výmyslů lidské existence. Můj svět je skutečně jiný, temnější, je to svět plný stínů, nočních i denních cest mimo známý svět, objevování hlubin a výšin jenž lidský rozum ani lidská logika nemohou pochopit, většinu času žiji ve dvojím světě, vnímám ho, vidím ho, světě jenž by pro mnohé byl temnou noční můrou, ve vlnách jejího vánku každý den i noc sním o své skutečné svobodě, svobodě lovce, pro mě je tento svět naplněním, spásou pro moji vlčí duši.
Jsem Vlčí duší, zbloudilou Vlčí duší do podivného lidského světa. Není to svět pouhé fantazie, i když si s ním lidé právě pohrávají jen v těchto myšlenkách. Skutečnost je jiná, daleko temnější, stínová hra jíž nemůže být žádný člověk součástí. Ale já nejsem člověk. Může to dle popisu vypadat jako prokletí, jako černá nenasytná pohlcující tma, je to ale skutečný svět. Světu jenž je pouhým stínem, který vždy provázel svět viditelný, je to můj skutečný domov, tam ve stínu jsem tváří tvář syrové nenasytné skutečnosti, lidé se nesmí ani snažit ho pojmenovat, nesmí se k němu ani přiblížit, mohou jen občas zahlédnout malé střípky. Jen zrcadlo nesmí složit. Naše světy dělí hranice, hranice která pokud je překročena, stává se šílenstvím pro člověka, ale pro mě, pro stínového vlčího lovce, je překročení návratem domů.
Je to zvláštní pocit, pohybuji se s nimi na jednom místě, ale stále zůstávám cizincem bez domova. Snažím se s nimi žít, snažím se nedívat se na ně jako na kořist. Mám žízeň, hlad a nevím co s tím, myslím že právě teď říkám lež, vím co s tím, znám skutečnou cestu, tu pravou naději v elixíru jenž je pro mě jedinou cestou, nechtějte vědět, nechtějte znát tento lahodný elixír, protože to není Vaše cesta. Přes den nejraději spím, probouzím se jen v nočním čase, tehdy přijde neskutečný příval energie, mohutnou silou noci je Měsíční svit. Ležím, nekonečně dlouhé hodiny, v čase bez konce a přijímám energii z Měsíční Bohyně jenž aspoň na chvíli dokáže naplnit mou žízeň. Ne, nezmizí ta skutečná vyprahlost, ale aspoň na chvíli odchází nedostatek energie. Neskutečná kráska, Měsíční Bohyně naplňuje mé sny podivnými myšlenkami, znovu intenzivně vstupuji do skutečného světa. Tato stezka vede daleko, nekonečná stezka do nitra. Píšu svůj stínový deník, cítím volání Dětí Noci, neskutečně hlubokou touhu po svobodě a pak se v polospánku probouzím mezi čtyřmi zdmi vězení, kterému se má říkat domov, není to však poslední slovo, stín je vždy připravený mně přijmout domů. Probouzím se uzavřený v divném lidském těle, v té hrubo hmotné verzi zkaleného vězení, vyčpělé schráně přebytečného bytí.
Pak přijde okamžik k odchodu z tohoto světa tam kde je můj skutečný domov, je to jako rána blesku z čistého nebe, tam uprostřed divokých lesů, ve vlčí smečce pronásledující kořist, mezi Dětmi Noci, tam se vracím každou noc, domů. Jsem vysvobozen, tváří tvář svému snu, snu jenž je pro mě záchranou, skutečností jenž pociťuji v náznacích, skutečností jenž mě pohlcuje v mém vnitřním vidění. Konečně skutečná svoboda, konečně mizí všechna předstíraná lidská omezení, jsem svobodný. Noc je neskutečně krásná, cítím její mrazivé pohlazení, cítím touhu po kořisti, po radosti s pronásledování a uštvání oběti, těším se na noční boj, na noc kdy musím dát do boje všechno, na noc kdy moje srdce v divokém tepu běží s ostatními bratry a sestrami v čistém mrazu v dotyku sněhového koberce hlubokými lesy karpatských hor.
Mám zase žízeň, mám zase hlad, skutečný hlad a žízeň, jenž nemůže být odrazem lidské vášně. Vidím, vidím tu mladou dívku a jejího muže jak neprozřetelně jdou cestou do svého horského domova,svým vnitřním zrakem nočních zvířat, vidím jak nejsou uschováni před temnotou noci za prahem svého domu, za nedotknutelnou hranicí svého obydlí. Místo toho, společně jdou noční krajinou, držíce se za ruku, chvějící se zimou, brodíce se sněhem. Třesou se chladem, třesou se také z našeho vytí, jenž zaznívá z hlubin lesů. Cítí, cítí že přichází noční hon a oni, oni jsou kořistí. Tak to má být, tak to je cesta dnešní noci. Nejsem ve svém zdánlivém lidském těle, jsem konečně svobodná duše v mé skutečné podobě. Já nejsem ale kořistí, jsem lovcem, probouzím se do své skutečné podoby, hledám prostředek k utišení žízně a hladu, hledám svoji kořist, s vášní lovce, s vášní nelítostného zabijáka připojuji se v temnotách ke svým bratrům a ke svým sestrám. V hlubinách noci mi tepe srdce lovce, začínám se těšit na noční lov, žízeň a hlad musím nyní naplnit jako pohár po okraj. Krása lovu, krása vzdorující kořisti. Zvítězí kořist a stane se lovcem, nebo budu lovec já sám a oni budou kořistí? Těším se, neskutečně se těším na lov, smečka už je připravena, starý vůdce smečky se svou krásnou vlčí paní, bělostnou vůdkyní naší smečky, dávají táhlým vytím najevo důstojný začátek lovu. Je to začátek nesmírné oslavy krásy noci. Napínám se a běžím, nabírám rychlost, rychlost lovce. Neskutečně rychle běžím skrz starý, v nočních hodinách živý les, krása noci mě pohlcuje, krása lovu, už cítím čerstvou kořist, ten mladý pár už o nás také ví a ve strachu se snaží najít cestu daleko, daleko od nás. Je to ale jejich strach, strach ukazující cestu. Ponořím se do starého hvozdu, temného království noci, měsíční Bohyně svítí na dnešní lov, z hlubokou touhou k cíli, už cítím jejich pach, už cítím jejich zatím živou stopu, příjemně voní a vede mně dál na nočních cestách zcela neomylně. Lesem se smečka nese až k místu, kde se sbíhá rozcestí mnoha cest, ano tady se mi to stalo, tady se kdysi změnil můj osud, tady jsem přijal pohár vína z rukou starého unaveného muže, tady jsem poprvé okusil krásu proměny. Tady jsem kdysi zažil svůj první lov, tady jsem ulovil toho starého muže, jenž se chtěl zbavit svého prokletí a tak mi nabídl svůj pohár, tady jsem ochutnal kdysi jeho krev, tady jsem poprvé trhal červené čerstvé maso plné živoucí krve, chtěl se zbavit svého prokletí a nabídl mi svou krev a tělo jako svatou hostii. Ten pocit mám dnes také, les přede mnou znovu ubíhá, rozdělujeme se, lovíme ve dvou smečkách, nesu se nocí se svou krásnou bělostnou vlčí paní, do hlubin lesů, nadběhneme své kořisti jenž je dnes hlavním chodem noční slavnosti. Vítr mi čechrá vlčí kůži, vítr mi notuje píseň smrti.
Jsem součástí písně smrti, jsem jejím začátkem i jejím koncem. Srdce tepe nočním lovem, cesta zdá se nekonečná, letím v radosti lovce nočním krajem, dotýkám se sněhu, letím vstříc své kořisti. Cíl je už blízko, lov zdá se být úspěšný, lov je skoro zakončen, jedna část smečky loví muže, druhá část pronásleduje ženu. Strach jim svítí z očí, není kam utéct, není kam uhnout, krev už se řine z několika ran, cítíme jejich strach, samotný strach je naší potravou.
Žena neobratně utíká a zakopává, směrem k zemi padá v posledním pádu, stačí mi krásný skok, dávám do něj celou svoji skrytou sílu, celým srdcem se vrhám po kořisti, zarývám své tlapy do jejích zad, strhávám ji k zemi nadobro. Srdce ji buší bolestí, křičí o život, ne nebudu si hrát hru na kočku a myš, má kořist musí být zardoušena hned, zatínám se svými zuby do jejího krku a v kráse noci cítím čerstvou nádherně teplou sladkou krev dotýkajících se mých bělostných zubů, trhám její maso, dělíme se o kořist, společně hodujeme na čerstvé kořisti, na čerstvé duši zakleté do lidského těla. Život je už pryč, odešel do jiného místa, zůstalo jen tělo ve sněhu. Zdánlivě nekonečný příval elixíru z krve a čerstvého masa, nekonečná extáze nového zrození, nekončící touha být součástí temného nočního věčného lovu. Mám své vítězství, zmizelo vše nechutné, vše studené, pramen krve naplňuje moji duši, duši lovce nekonečnem, sen se stal skutečností, jsem naplněn. Po lovu a nakrmení se obě části smečky zase spojily, společná oslava v chrámu noci byla oslavena nočním zpěvem. Jsme lovci, jsme děti noci, probuzení v paprscích měsíční Bohyně. Nakonec to muselo přijít, nakonec se vracím zpět, celý od krve nechám se unášet nocí se svou vlčí paní do hlubin lesů, pak přichází čas loučení, čas návratu do lidského vězení. Za chvíli zase ztratím pod vlivem kouzla dne svoji skutečnou podobu a vrátím se do lidského světa.
Ale další noc, další noc, jsem zpět má vlčí paní, svobodný jako vítr, v nekončícím království noci.
2010 ©