Ocitnul jsem se v podivuhodném městě v docela ve velkém stádiu rozkladu. Město se rozpadalo a samotná řeka vedoucí skrz město dělí město na dvě nesmiřitelně rozpadlé části. Byl jsem na straně řeky ve které nebylo již živáčka. Rozpadlé domy, ba celé ulice postapokalyptického města. Na břehu řeky bylo vidět, že přes řeku na druhé straně je docela hodně živo, hodně se už opravovaly domy a elektrické světlo také svítilo. Bohužel jsem se ocitl v té špatné části. Díval jsem se ze svého břehu a pozoroval tři mosty podivně zhroucené se svými ocelovými konstrukcemi do nitra řeky. Celému okolí vládla nepříjemná mrazivá zima plná sněhu a ostrého mrazivého větru. Závan temné studené zimy se mi zarýval do těla. Jeden z mostů se jakoby zhroutil do sebe, druhý z mostů se rozpadl kompletně a na řekou pochmurně vládly jedom staré pilíře mostu. Třetí most se podivně zkroutil nad řekou a tak sice stál, ne celý, ale jako těžký skelet se kroutil nad řekou. Jedinou spojnicí vedoucí na druhý břeh byl most pro pěší, který dříve sloužil asi jenom pro turisty.
Nejhorší ale byla podivuhodná mrazící zima, mráz deroucí se až do kostí, ve snu cítit a vidět mráz je šílené. Byl jsem slabě oblečený, ale rozhodnutí padlo, musím se dostat na druhý břeh ať to stojí co to stojí. Život si musí najít cestu. Vydal jsem se na můstek přes řeku, jenž nebyl koncipován pro auta a tak měl maximálně dva metry na šířku. Prvních dvacet metrů to šlo, můstek byl zcela zachován, dokonce na něm bylo zábradlí, takž cesta se zdála dobrá. Poté ale další úsek mostu mě překvapil.
Zábradlí zmizelo a musel jsem kráčet středem můstku, abych neupadl do ledové řeky. Řeka se na mně chladivě dívala jako na budoucí oběť a její chapadla se ledově sápala po živé oběti. Snažil jsem se kráčet středem můstku, ale nastala další komplikace, byl jsem zhruba v polovině můstku když se objevil hodně nepříjemný led. Se začátku jsem led viděl ale pak jsem musel na kolena a plazit se středem abych se dostal o kousek dál. Trosky zábradlí a další kusy neurčitých trosek tvořily přede mnou docela neprůchodný úsek. Brzy jsem se jenom plazil v ledovém větru středem můstku. Led se mísil s troskami a já jsem začal chápat proč lidé nechtěli na druhý břeh. Překonat tento úsek vyžadovalo mnoho sil a odolat zároveň síle větru a držet se ve středu můstku bylo doslova nadlidské. Pak přišel další šok, můstek měl udělané vždycky po menším úseku asi kvůli turistům výklenky z můstku a na nich lavičky na příjemné posezení.
Doplazil jsem se přes trosky až k jednomu z nich a vypadal docela zachovale. Na lavičce však seděl podivně zkroucený starý muž s ledovým výrazem smrti ve tváři. Ohromně jsem se lekl a málem jsem spadl do řeky. Hrůza v očích z mrazivého pohledu starého muže sedícího na lavičce na rozpadlém můstku byl zdrcující. Seděl tam jako ikona smrti. Plazil jsem se dál a přelézal přes trosky. V jednu chvíli jsem spadl na čistý led po kterém jsem sjel až k okraji můstku a díval jsem se znovu do chladné vody pod sebou. Snažil jsem se dostat zpátky na střed a doplazit se až na druhý břeh. Přelezl jsem větší trosky a ocitl se už skoro na druhém břehu.
Tady to šlo zase dobře, část zábradlí sice viselo nad řekou jako varování, ale střed můstku byl opět bez souvislého ledu a sněhu takže jsem brzy se dočkal vysvobození z podivného můstku nad ledovou řekou beznaděje. Z posledních sil jsem došel na druhý břeh a vstoupil zhola vyčerpaný a ze zamrzlými fousy na druhý břeh. Ledové království mě propustilo zpět do krásného, sice trochu pobořeného, leč příjemně lidsky provoněného města kde vládla naděje k životu.
2010 ©