Kdo mi ťuká na dveře, kdo mně budí večer, zrovna když se chystám nabrat sílu do zítřejšího pracovního dne? S hlubokým povzdechem jsem se blížil ke dveřím, přivítat neočekávanou návštěvu. Vykoukl jsem přes dveře a kukátkem spatřil podivnou postavu s kosou v ruce. Otevřel jsem dveře a za nimi stála Ona. "Dobrý večer copak si přejete? Ale, vždyť víš proč jsem přišla, na to snad máš dost rozumu a sečtělý jsi taky dost. Tak se konečně podívej." A já se podíval a bylo mi to jasné, Smrtka se usmívala, hezky jsem ji pozval dál a už jsem pomalu přijímal myšlenku, že holt se dalšího rána už nedožiji. "Tak hele mladíku, dneska ne, dneska nemám chuť pracovat a můj šéf mi dal volno. Jen jsem přišla ti říct, že máš posledních 24 hodin na dožití a urovnání všeho. Prostě zejtra večer se tu zase objevím a půjdeme. Takže si to užij!" Chtěl jsem ještě něco říct ale ta hezká zubatá mladá holka se na mně usmála a jen se změnila v obláček dýmu.
První co mně napadlo byl drsný boj, budu se rvát a kousat, z úspor si koupím bouchačku a budu se bránit zuby nehty. Zabarikáduji dveře a opevním se jako drsňák ve svém bytě, budu jako Rambo. To bude boj, drsňák Pepa v akci. Budu jako Atomová bomba. Blbost, jsem asi vůl, takhle to asi nepůjde. Takže druhá možnost je vychutnat si posledních dvacet čtyři hodin. A co kdybych z toho nedělal drama a co kdybych šel normálně do práce, na poslední oběd, na poslední kafe do hodinářství ke kámošovi a poslední rande a vůbec na poslední den trochu dlabal, protože to co jsem nestihl doteďka to už stejně nestihnu.
A tak jsem si dal grogíček a vyrazil spát, šéf nahoře už o mně ví a zejtra, hezký Pepíku, konečně slibnej den a večer. Je ráno, je ráno, nohama stírám rosu na kolejích. Kecám, je sice ráno, ale nohama stírám akorát tak podlahu. Jenže až za chvíli, teď si vychutnávám poslední probuzení, poslední ranní slunce, které mi tak skvěle čučí do očí, do mých ještě zavřených očí. Jé to je hezké, paprsky mně probouzejí a já se také naposledy probouzím. Šéf nahoře si mně dneska povolá. Jé už mi zbejvá méně času, hezky jsem se vyspal a hezky zaspal, naposledy. Do práce jsem se těšil, je to přece jen naposledy a tak makám, hejbu se, hádám se, prostě jako obvykle. Vstupní a výstupní kontrola Hujer, tak takhle jsem si užíval a pak poslední oběd.
Jím poprvé v práci poblívku, baštím i gulášek s knedlema a k nelibosti šéfa si přikupuji pívo. Lidičky v práci mně pozorujou a ťukaj si na čelo ale kupodivu mně nikdo neprásk, prostě další skvělej den, kdy nepotkávám dalšího rektálního alpinistu, jež jinak potkávám velmi často. Když člověk ví, že jí poslední jídlo gulášek si ukládám do svého žaludku pomalu. Každé soustíčko a díky tomuhle vychutnávání jsem se trochu zdržel a přetáhnul jsem oběd o 10 minut.
Tak jsem si vodčipoval a hrnu se na svoju práci, poslední kontrola a jednoduchá výměna názorů o snížení platu kvůli mé dnešní lenosti, vyhrožování sankcemi a podobně. Směju se šéfovi do ksichtu, do tlustýho ksichtu a vychutnávám si jeho rudou bolševickou barvu. Napadá mně jen jedno srovnání, rajče. Poslední čipnutí a já zdrhám z práce, zdrhám pryč, už nikdy nebudu muset koukat na to rajče a už nikdy nebudu poslouchat blbý kecy o jasném zařazení do drsné společnosti. Kecy o loajálnosti se mně taky nebudou týkat. Šéf nahoře mně snad zaměstná jinak.
A pak zdrhám z práce na hezký rande s Alicí a vychutnávám si společné poslední jídlo a nějak se nerozpakuju a začnu se s ní v restauraci líbat bez ohledu na konvence a na držky lidiček snobáckého ražení. Alice nejdřív nechápe, ale zároveň se jí to líbí a v myšlenkách už slyším, že jsem moula, že sem měl bejt takovej vždycky. Jenže Ona to neví, že mám poslední den. Tak jsme se asi po hodině rozešli a já měl chuť jen na jedno další soustíčko. Tak Pepo dej si vodstup.
Ještě jsem si šel koupit nějakou knihu, jakože poslední okamžiky strávím u skvělé knihy. No jo, ale co si koupit za knihu v den smrti? Co byste si koupili za knihu v den smrti? Já jsem si vybral knihu Alenka v říši divů. Dětská kniha ale já ji přečet celou v parku na posezení s grogem v ruce, který jsem si pravidelně doplňoval v místním stánku. Grogíček je moje krása, v knize budiž spása, už se chystám nebeský Šéfe na cestu domů. Pepíku, už nemluv a nepij a di už. Di už a čekej. K čekání jsem si pustil poslední zprávy na Tv Znova a čučel na všechny ty jasně reality šou zprávy.
Je to tady, někdo tluče na bubínek tedy na dveře. Nebyla to smrtka ale votravná sousedka, co chce zase mouku, kterou zase omylem zapomněla. pro jistotu ji vrazím celý balení a odporoučím se. Vejdu zpět do bytu a na sedačce se roztahuje Mladá Smrtka. " Čao, ty mladá kůže, tak půjdem. Co se dá dělat, tak jo." Přitakávám a sleduji Smrtku jak zvedá kosu a chystá se seknout, přesně jako v pohádce Dařbuján a Pandrhola. " Tak to byl nejlepší fór dneška, fakt se mi poved, myslím že lepší to bude na aprýla zase až za rok" , Smrtka se usmála a hodila po mně kalendář s datumem co mně srazil na kolena. Jsem to ale vůl, dneska je 1.dubna a já čumím jako puk. " Tak zase za rok, Pepíku" ozvalo se ze mlhy, co zůstala po Smrtce.
2010 ©