Tehdy se ve Tvé duši proroku Boží strhne zápas o Tvoji věčnou duši, staneš v Armagedonském boji uvnitř vlastní duše. Tvá duše bude trhána silou zbraně jež dokáže smést člověka z povrchu Země a vypálit jeho obraz do zdi. Zbraň jenž vybuchne v tvé duši bude zbraní jež uvede na svět Antikrista, to on povstane z prachu bouře zbraně věčného světla. A Ty proroku Boží sám musíš rozhodnout zda svůj život odevzdáš Velké radě Světla nebo Velké radě Tmy. V počátku Ty sám proroku Boží, budeš stát na straně tmy a radovat se z jejího vítězství, až později staneš se Ty sám hlasem volajícím v poušti.
Jsem sám, hluboce sám se svými těžkými a černými myšlenkami. Tak sám, že samota je jen slabým slovem na pojmenování vnitřního pocitu osamění. Na dně černé studny se které se musím drápat každý den. Život je těžký, smutný, depresivní. Život je také snem, fantazií, hledáním pravdivého obrazu skutečnosti. Život nemůže končit okamžikem kdy nemůžeme dál, z popela porážky musíme znovu nabrat síly. Mám pocit, že příběh, který chci vyprávět se nestal, jenže on je pravdivý. Byl bych radši kdyby nebyl. Nečekejte souvislý příběh, protože čas neexistuje. Jsem Fénixem zrozeným z popela.
V tom černém snu jsem našel probuzení, černočerný sen, který jsem nebyl schopen pochopit, jenom ho prožít. Ta noc byla černá a můj duch se ztratil v temné sluji snového světa, hluboce jsem se propadal do světa tak temného, že pojmenovat onu hloubku, kde náš svět už neexistuje a cizí je tak reálné, je těžké. Vnitřní část duše je pravdivá, vnitřní část duše žije v utajení a číhá na správný čas. Cítím, že když to popíšu spadne ze mě nejtemnější sen ze všech mých snů. Jdu starým muzeem a spatřím podivnou okultní sochu Ahrimana dle vize od Steinera - německého mystika. Tvář sochy je obrazem Ahrimana, jednou z těch tváří zla stvořenou jakoby z jiného světa, světa mystika jenž se dotkl tajemství smrti a zrození. Ahriman je symbolem hlubokého zla, jednou z tváří padlých andělů v perském světě věčného boje dobra a zla.
Cítím, že jsem zrozen pro tento okamžik, dotýkám se sochy a jsem přenesen do sálu, podivného sálu nejtemnějšího z černých řádů, jsem v sále kde jsou okultní symboly na všech stěnách a já hledám každý z nich a vidím jejich temný smysl. V obdivu stojím uprostřed shromáždění démonů i lidských zpodobnění démonů a vidím do tváře samotného ďábla s velkými rohy a s hluboce ďábelskou tváří čistého zla a z očima planoucíma upřímnou nenávistí ke všemu světlému a čistému, zlobou ke všemu co není podrobeno jeho vůli. Je to vůle nelidská, zrozená ve věčnosti s hlubokým pohledem do každé lidské duše.
Vidím a cítím a slyším hlubokou touhu polykat duše a nenechat nic Bohu, vše ničit. V lidech kteří stojí v sále poznávám ty, kteří nesli obraz absolutní zkázy v našem světě a nyní k nim patřím i já. Cítím obrovskou posedlost a touhu po zlu právě v sobě. Hrdost v mojí duši na temný úkol pro náš svět. Sen je tak živý, že vidím absolutnímu zlu do tváře a vnímám démonickou hrůzu a touhu ničit a cítím absolutní touhu po pomstě a po zlu. Ten sen je živý a mně bylo dáno spatřit absolutní zlo. Z něhož vychází nekonečná Aristokratická povýšenost. Je to řád - Temný aristokratický řád zvaný zasvěcenci Velká Černá Rada. Všichni jsou oblečeni střídavě v rudých a černých kápích posázenými runami zla. I já tam stojím uprostřed nich, mezi lidmi i démony v červeném plášti s runami na prsou, stojím hrdě a povýšeně, jsem jedním z nich, černý vyvolený, věčně se vracející na náš svět. Černá tma náhle pomíjí a temný čas končí.
Ležím ve svém pokoji, ve svém lidském čase a padám na temnou podlahu, na koberec. Černou tmou noci právě teď prostupuje svit Měsíce a já ležím a dívám se do jeho svitu. Ležím a volám, volám po světlu, volám k Bohu, křičím a řvu, slzy mi stékají po tváři. Co se to děje, co to zažívám za černý sen, hluboce prostupující mé myšlenky. Podivná černá noční můra pomalu odeznívá v modlitbě, přesto se něco změnilo v mé duši. Jsem mystik, černý i bílý kůň ve hře života na podivné šachovnici.
Čas se od toho okamžiku začal bortit. Každá vteřina se stala samostatnou kapitolou a čas běžel někdy i nazpět. Život ve svém součtu sečetl čas i bezčas a vyšla mu věčnost. Neexistence v reálném čase a prostoru mystika pohltila svojí silou. A zdálky se stále ozýval tikot černých hodin v paláci Černé rady. Den jakoby byl jen pozadím pro noci kdy mystik vedl zápas. Den co den, noc co noc, pořád to bylo stejné, vize temné i světlé se dostavovali stále víc a čas proroctví nabral do svého povozu čerstvé spřežení.
A znovu se zvedl vítr a noční čas se probudil úderem na srdce mystikovo. V sevření těžké duše začal jsem začal snít sen. Jsem učitelem ve školní třídě a chci učit o Cestě Svatého Grálu, o cestě mystického Kristova srdce pohlcující ho můj život. Jsem rytířem Grálu vyslaným ponořit se do temného světa. Jenže jsem v temném místě, v temné škole, myšlenky létají vzduchem, světla se nedostává, hledám slova k popsání, třída naslouchá ale nikdo neslyší v té černočerné tmě. „Chci Vás všechny zabít, když nechcete světlo zemřete se mnou navždy, v branách věčného plamene." Stojím tam, v duši místo Světla Kristova Grálu pekelnou zlost a nenávist. Náhle se, ale cosi láme, já držím svatý Grál, v duši mám rozpor, ještě je naděje pro ztracenou duši. Soucitem k sebepoznání - heslo rytířů Grálu.
Síla vychází ze svatého Grálu, z Kristovy krve prolité ve věčném světle. Tento svět je sice beze světla, ani kousek duše světla v mysli žáků, prázdnota temných myšlenek, světla v sobě nemají, láska zde neznamená nic, světlo svíce zhasíná při doteku z jejich uzavřenými sobeckými dušemi. Zabij, rozbíjej a nič. Naplňují mě pocity marnosti a zloby a pohlcují mně čím dál víc, snažím se najít Boží sílu k mluvení o Bohu a Kristu, ve světě Via Negativa, zkouším mluvit o Slunci všech sluncí a to mně pohlcuje čím dál víc až i ve světě za temným zrcadlem začne zářit Slunce, Boží Slunce a už jsem vlečen tajemnou silou Svatého Grálu ke Kristově duši a celý ten temný svět hoří v lásce a hledá ji. Temnota byla prozářena světlem věčnosti a to stále hoří. Slunce hoří. To Slunce z věčnosti hoří silou rozbíjeného atomu, nekonečně krásný příval světla jenž pohlucuje myšlenky mystika. Já uprostřed tohoto světla padám na neexistují kolena, stojím v čase i bezčasí s modlitbou díkuvzdání pronikající až do vrcholů nebes.
Nechť tato slova proroctví nečte nikdo z těch kdož nepatří k Bratrstvu Světla, nikdo kdo nezasvětil Kristu svůj život cele. Slova tohoto proroctví musí být zapečetěna až do šestého roku po dvou tisících letech od Kristova narození. A tehdy až dostoupí slunce k západu, tehdy se probudí zlo tak temné, zlo tak hluboké, zlo vyčkávající na temnotu černé duše. Tehdy se zaraduje ďábel a celá Velká Rada Tmy v temnotě a runy na jejich pláštích budou hrát vítěznou hymnu.
Moje první ranní myšlenka byla výrazem díků. Slzy mi stékaly po tváři a já nedokázal znovu otevřít naplno oči opuchlé nočním spánkem nespánkem. Slunce mi svítilo do očí a přicházelo čisté ráno. Noc ve mně zanechala stopu zla a pak se stala podivná věc, znovu jsem zjistil že nejsem vzhůru. Jak mám poznat kdy bdím či sním. Nedá se to poznat, svět neexistuje, tisíckrát se probouzím a tisíckrát zjištuji, že sen nikdy nekončí.
Moje smysly přestaly spolupracovat a oči mě bolí, v nitru duše jsem v černočerné tmě. A pak se to stalo, stojím uprostřed pouště, červené nekonečné pouště a přede mnou je v dálce jakési město. Dívám se přes poušť a nechápu, jak můžu poznat co je reálné a co je těžkým nekonečným snem? Tohle je horší než sen, cítím vše a nedokážu se probudit. Je to horší než si dokážete pomyslet, jsem ve snu a nevím jak zněj ven. Reálný svět definitivně zmizel a zůstal jenom divný pocit. Je to sen a cítím vše jako by bylo reálné, mé smysly pracují a bolest uvnitř tepe. Náhle vidím a slyším obrovský výbuch, poznal bych ho všude, tolikrát jsem četl knihy o výbuchu atomové bomby, tolikrát jsem viděl obraz atomové bomby a teď ta bomba exploduje uvnitř mého snu, v mé vlastní duši. Chci se probudit a snažím se o to, ještě cítím jak hořím v žáru tisíce sluncí a pak se konečně probouzím. Ano je stále noc, snažím se otevřít oči, ale ten boj prohrávám.
Ne, nechci spát ale usínám znovu. Snažím se znovu a znovu probudit, černá víčka mě znovu stahují dovnitř divné říše. Ten kdo to nezažil, nepochopí. Chcete být bdělí, ale podivná síla Vás stahuje do nekonečné hloubky a nemůžete ven. Černé ruce noci mají dlouhé temné drápy.
Zase stojím v poušti ale město nyní leží v troskách a já vidím jenom trosky a obrovskou poušť. Černočerná tma a já se ocitám v dalším snu. Vypadá zvláštně. Jsem na krásném modrém jezeře a hledám pádlo na pohon své kanoe. Je mi krásně a slunce svítí a já pozoruji svýma očima krásné město na skále nad řekou a ten nádherný most. Představte si most mezi dvěma skalami a na obou stranách skály je krásné město s mnoha věžemi. Sněhobílé věže, nádherný chrám a mezi oběma skalami nad řekou vlévající se do jezera je skalní most se třemy masivními oblouky. Oblouky tvoří krásné sochy tří žen, které drží ve svých dlaních most. Vychutnávám si krásné okamžiky a nechápu, teď jsem myslel že budu opět ve snu křičet hrůzou ale zatím je to krásný sen. Ne však nadlouho. Za chvíli slyším v dáli obrovský výbuch a země se otřásá. Cítím pohyb vody, země se stále třese a na jezeře se tvoří vlny. Dívám se na krásný most a náhle se začnou bortit všechny mostní oblouky. Ohlušující hukot hroutícího se mostu i padající sochy staré Bohyně zaplavují můj malý svět. Nekonečná krása je náhle pryč. V slzách sedím na lodi uprostřed temného jezera a v mysli se snažím znovu postavit tu krásu, kterou jsem viděl. Sen, ale ustává a já konečně poznávám probuzení
2010 ©